Na skvělé lyžování nejen ve Francii Vás zve cestovní kancelář SKOL

Slovo úvodem:
Jestli se ptáte, kde jsem hledal inspiraci k letošnímu katalogu, tak odpověď je jednoduchá. Hledal jsem ji u svých alpských kolegů a zjistil jsem, že Jean-Claude Killy, ačkoli se stále těší pevnému zdraví a mnoha emeritním funkcím, už vydal loni v prosinci oficiální životopis. Takže jsem se s odvahou sobě vlastní pustil do práce na své biografii.

Svoje první lyžáky jsem zdědil po tetě. Byly dvouplášťové a luxusní. To druhé označení je relativní. Tehdy se obecně používaly gumové modely, které vydávaly při odchodu z ubikace do lyžárny lehce prdivý zvuk, jak se o sebe jednotlivé pryžové díly dřely. U obou ale neodvratně přimrzaly tkaničky. Tyto informace se mi vzápětí zdály pro životopis jako bezcenné. Všichni mají přeci jednou první lyžáky a vy z vás, moji milí klienti, kteří je ještě nemáte, můj životopis stejně číst nebudete.

Tedy jinak, narodil jsem se v Ústí nad Labem. Tuto informaci jsem také cenzuroval, protože město patří i v novém tisíciletí k těm nejošklivějším v Česku. Snad by se tedy hodilo sdělit, že v roce 1973 jsem vstoupil do Lyžařského oddílu Slavoj Vyšehrad – budoucího nositele Vyznamenání za zásluhy o rozvoj socialistické tělovýchovy III. stupně. To mu bylo uděleno Ústředním svazem Československé tělesné výchovy v roce 1979.

Ale dnes přeci taková informace nemůže nikoho zajímat. Ti z vás, kdo si tuto dobu pamatujete, se na ni urputně snažíte zapomenout.

Zásluhy na mém osobnostním rozvoji měla první návštěva skutečných hor, Alp samozřejmě. V roce 1981, kdy se ženil Charles s Dianou, v Praze byl otevřen Palác kultury a Francie zrušila trest smrti, jsem v rakouském Kitzbühelu zjistil, že jsem na lyžování závislý. Na lyžování, na těch rajsky uhlazených sjezdovkách a na vlecích, u nichž se nestojí žádné fronty. Všechno, co se od té doby stalo, bych si klidně přál prožít znovu. Snad jen pár drobností bych raději vynechal pro zachování vlastní pozitivní image.

A tak vám letos nabízím katalog, v němž z minulosti vzhlížíme k budoucnosti, jako by tu ještě nebyla. Jako to právě dělá můj tchán, ten na fotce nahoře vpravo. Je těsně před válkou a on má luxusní kožené boty a netuší, že jednou budou skoro všichni nuceni lyžovat v těch gumákách, nebo raději nebudou lyžovat vůbec.

Těšte se tedy se mnou na nadcházející sezonu, na týdny prozářené sluncem a na svahy obložené tím nejjemnějším jiskřícím se prašanem.

Váš Jan Linhart